Se svátkem sv. Martina 11. listopadu si spojujeme „martinskou husu“ nebo lampionové průvody dětí. V tyrolském Unterinntalu se však zachoval jeden zvyk, který úzce souvisí se starými lidovými náboženskými představami a dokáže obrazně vyjádřit pověsti spojené se zdejším regionem.
Řeč je o zvyku nazývaném „Almererfahren“ resp. „Martinsgstampf“, který se ještě ojediněle udržuje v oblasti kolem Kitzbühelu. Tato tajemná událost není běžným, tradičním „obyčejem pro veřejnost“ – jeho přesný termín konání znají pouze jeho aktéři. Kolem 11. listopadu procházejí (resp. projíždějí) osoby zčásti zachumlané do zvířecích kožešin s hlasitým cinkáním a zvoněním obcemi, obzvlášť často odlehlými osadami. Zastavují se u selských usedlostí a straší (hlavně ženské) osazenstvo statků a následně dostávají pohoštění.
Původ tohoto obyčeje vychází z lidových náboženských představ: „Almerer“(salašník), „Alberer“ (zbloudilec) nebo „Wilder Ochsner“ („divoký honák volů“) je alpský pastýř, který se až dlouhé týdny poté, co odešel ze salaše (po opuštění salaše) smí jako duch vrátit do své vesnice. Z trestu za svůj pochybený život, za hříchy, které spáchal na salaši, musí po smrti obcházet po okolí jako záhadná postava. Jeho démonickou podstatu symbolizuje tmavá postava ve zvířecích kožešinách. Tuto lidovou náboženskou představu najdeme zejména v těch oblastech, ve kterých existovalo mnoho salaší, na kterých muži (salašníci) hospodařili za pomoci volských spřežení.
Tato bájná postava, která se dočkala i lidového divadelního zpracování, se v průběhu doby uchytila jako jeden z lidových obyčejů. Záhadné dění v temných listopadových nocích bylo a je příležitostí především pro místní studenstký spolek. Termín, s nímž je tento obyčej spojen, zhruba kolem svátku sv. Martina 11. listopadu má svůj důvod – Martin je přece tradiční svátek rolníků, kterým definitivně skončil letní pracovní rok (a tím i život na salaši).