S některými církevními svátky na jaře resp. v letních měsících jsou neoddělitelně spjata nádherně pestrobarevná procesí. K horlivě udržovaným, lidovým náboženským tradicím patří také "procesí" v den Božího těla.
Podnětem pro zavedení tohoto svátku bylo zjevení, které viděla jeptiška jménem Luliana z Lüttichu: ve "snu" se jí zjevil svítící měsíc s jednou tmavou skvrnou. Jasně svítící měsíc byl vykládán jako zobrazení církevních svátků. Tmavá skvrna byla symbolem označujícím, že jeden významný církevní svátek chybí: a sice památka na svátost oltářní při slavnostní mši ("skutečná přítomnost" Ježíše Krista v "proměněném" chlebu). V roce 1264 Boží tělo zavedl papež Urban IV. a od koncilu v Trientu (1551) se svátek slaví v podobě velkých procesí.
V minulých staletích byla tato procesí opravdovým divadlem, při kterém byly dramaticky zpracovány a předváděny historické scény ze života svatých (např. prvotní hřích Adama a Evy) a neustálý boj mezi dobrem a zlem. Vznikala také vlastní bratrstva Božího těla, která se nestarala pouze o svátek samotný, nýbrž zaručovala svým členům vzájemnou pomoc v dobách nouze.
Slavnostní charakter dnešních procesí u příležitosti svátku Božího těla podporují místní tradiční spolky, jako střelci a dechové hudby, různé "stavy" (jako svobodné ženy) s jejich „ferggeleny“ (= figury nesené v průvodu), všichni, kteří jdou k prvnímu svatému přijímání i ostatní obyvatelstvo. "Posvěcenou hostii" nese farář, který kráčí pod baldachýnem (= pod nebesy).
Zvláštní formu procesí při příležitosti svátku Božího těla představuje „Antlaßritt“ neboli „odpustková jízda“ v údolí Brixental: objížďka místních lánů, při které farář jede na koni a svěcenou hostii veze s sebou.