V mnoha tyrolských obcích se na konci září resp. začátkem října slaví dožínky. Nositeli těchto svátků jsou většinou místní mladí sedláci. Hlavní součástí dožínek je slavnostní bohoslužba, při které dochází k posvěcení selských produktů.
Dožínky v dnešní podobě jsou v podstatě novější, tj. mladší svátky, orientující se ve své podobě podle tradičních svátků svěcení kostelů resp. Martinských svátků. První oslavy označované jako „dožínky“ se v Tyrolsku konaly v sedmdesátých letech 20. století. Do života je vyvolali a organizovali již tenkrát mladí sedláci jednotlivých obcí.
Důležitou rekvizitou tohoto zvyku je dožínkový věnec – ten se velmi výpravně připravuje z proutí, snopů obilí, květů a polních plodin. Představuje obrazný symbol sklizené úrody a vzniká jako dík po mnoho (neplacených) hodin. Vedle dožínkového věnce se do kostela k posvěcení někdy brávají také koše s nejrůznějšími selskými produkty.
Po slavnostní bohoslužbě, která probíhá zrána, se většinou koná dožínková slavnost v místním obecním sále (za špatného počasí) resp. na veřejných prostranstvích. Vedle mladých sedláků coby organizátorů přispívají ke zdaru této společenské události také ostatní místní spolky, jako střelci, dechovky atd. S lidovou hudbou, tancem a kulinářskými specialitami se potom nezřídka slaví až do pozdních večerních hodin. Lze tedy říci, že v některých tyrolských obcích dožínkové slavnosti nahradily kdysi významné selské svátky, jakými bylo posvícení a martinská slavnost.